Křehká blondýnka vystudovala biologii a chemii a jejím oborem se na čas stala léčiva. Protože se však během života naučila naslouchat svému srdci, zakotvila nakonec u své největší vášně, u tvoření. Diváky Receptáře prima nápadů povzbuzuje v rubrice „Tvoříme s Rooyou“ k tomu, aby si hráli s materiály a učili se spolu s ní novým technikám.
Co tě nejvíc v životě formovalo a přivedlo tě k současné dráze?
Především to bylo prostředí, ve kterém jsem vyrůstala. Neměla jsem sice jednoduché rodinné zázemí, ale dětství jsem strávila v kouzelném prostředí Jeseníků. Z toho čerpám dodnes. Mimochodem se u nás doma vždycky tvořilo. Maminka i babička byly zručné a kreativní ženy. Dál to byla určitě práce ve farmaceutickém průmyslu, ke které jsem se dostala po studiu. Nejprve jsem pracovala v terénu, později v marketingu. Byla to tvrdá škola, ze které ale dodnes čerpám. Vyznávám motto, co tě nezabije, to tě posílí. A hodně mě ovlivnilo také moje manželství. I když se rozpadlo, mám z něj dvě krásné, dnes už dospělé děti, které jsou mi odmalička inspirací a které mě učí být sama sebou. Díky své dceři jsem si našla vztah ke své ženské podstatě.
Věříš tomu, že co tě nezabije, to tě posílí. Jakou největší překážku jsi musela v životě překonat?
Nebylo toho málo. Ale nakonec se katastrofy v mém životě ukázaly jako velký dar. Nejzásadnější byla asi nemoc, se kterou jsem bojovala od malička a která vyvrcholila kolem devatenáctého roku, kdy jsem málem umřela. Moje spolužačky chodily tancovat a já jsem nemohla ani vyjít schody. Lékaři mi hrozili invaliditou, vypadalo to, že nebudu mít děti. Tehdy jsem v sobě našla skrytou sílu a začala jsem na sobě pracovat.
Na co jsi během téhle životní etapy přišla?
Především na to, že moje hodnota se neodvíjí od toho, co si o mě myslí druzí. Uvědomila jsem si, že všechno je jenom v mojí hlavě. Zachránila jsem si tím život. Dnes jsem zdravá, bez léků. A k tomu se pojí moje druhé životné heslo: Veselá mysl, celé zdraví. Nejen půl, ale celé zdraví.
Právě natáčíš premiérové díly své rubriky. Chtěla bys něco z toho předat i svým divákům?
Chtěla bych je pobídnout, aby občas zastavili u tvoření čas a nechali všechno jen tak plynout. Aby si hráli, objevovali a nebáli se ocitnout se na chvíli v jiném světě. Třeba se jim právě u toho podaří ponořit se do svého nitra a zjistit, co skutečně potřebují. To je podle mě jediná cesta k vnitřnímu štěstí. Zjistit to a jít si za tím. Samozřejmě citlivě a ohleduplně. Kdyby to tak dělali všichni, vypadal by svět úplně jinak.
Co konkrétně pro diváky chystáš?
Nemám ambici předvádět řemesla nebo pronikat do hloubky technik. Chci si vyzkoušet věci, které mě v průběhu času zaujaly, ale neměla jsem čas je realizovat. Proto jsem také přijala nabídku do Receptáře. Možná budu dělat začátečnické chyby, ale za to se nestydím. Budu se učit spolu s diváky.