Bukové truhlářské hoblice Ramia znáte z kutilských pořadů Prima Doma a možná máte ponk této značky i doma ve své dílně. Majitel firmy Miroslav Ouředník si musel cestu k výrobě těchto unikátních stolů doslova proklestit. Těžkosti však vnímá jako nezbytnou počáteční fázi prosperujícího podnikání, kterou nelze přeskočit.
Jak jste se dostal k výrobě tak specifického produktu, jakým je truhlářská hoblice?
Profesní dráhu jsem začal jako bankovní úředník. Práce na pokladně mi moc nevyhovovala; později jsem přešel na oddělení úvěrů, kde to bylo zajímavější. Ale stále to nebylo ono. Táhlo mě to k výrobě. Mým snem bylo vytvořit vlastní produkt. Ve své „bankovní kariéře“ jsem ještě vystřídal dvě instituce a v sedmadvaceti letech jsem pak uspěl v konkurzu na místo ředitele písecké společnosti HIKOR. Ten tehdy jako doplňkový sortiment vyráběl produkt, kterému se dnes naplno věnuji. Asi po roce, kdy se ve společnosti stále střídali majitelé, jsem odešel a založil jsem si vlastní podnik. S původními společníky to nevyšlo úplně podle představ, od společného záměru utekli, a tak jsem nakonec zůstal sám a vedl stávající projekt společně s manželkou, která měla a stále má na starosti účetnictví a vlastně kompletně řídí finanční a ekonomickou stránku společnosti. Já jsem se tím pádem mohl více soustředit na vývoj vlastního produktu, který dnes vyrábíme pod značkou RAMIA. Musím ale dodat, že moje profesní cesta je dodnes významným způsobem spojená s píseckým HIKOREM. Vždycky, když jsem byl nějakým způsobem na rozcestí, znovu se naše cesty „nějak“ setkaly.
Povězme si tedy něco bližšího o vašich hoblicích? Komu jsou určené?
Vyrábíme truhlářské stoly, kterým se říká také hoblice nebo ponky. Nejdříve byly určené hlavně pro potřeby dílen a učilišť, až postupem času se z nich stala kutilská záležitost. Vyvinuli jsme pětadvacet základních typů a propracovali jsme je do detailu. V dnešní době jsou kutilové naší nejsilnější zákaznickou základnou, ale odebírají od nás i profesionálové. V nabídce máme také zahradní stoly a různé příslušenství jako skříňky na nářadí.
Co pro vás bylo na začátku podnikání největší výzvou?
Po celou dobu jsme se potýkali a stále se potýkáme s mnoha překážkami, i když dnes už jsme se výrazně posunuli. Můžeme začít hned u materiálu, ze kterého ponky vyrábíme. Je to výhradně bukové řezivo, které je vzhledem ke své tvrdosti a odolnosti jedním z nejlepších materiálů pro výrobu pracovních stolů. Jeho producenti se soustřeďují především na severní Moravě, v jižním Polsku a na Ukrajině, takže cesta dřeva k nám je poměrně dlouhá. Navíc zpočátku, kdy jsme ještě neměli žádné vybavení na zpracování dřeva, jsme museli kupovat již hotové komponenty, což bylo složitější. Vždycky nastal nějaký problém, ať už s množstvím, termínem nebo cenou. Dodavatelé vyžadovali platby předem, my v té době neměli dostatečný kapitál a zákazníci požadovali dlouhé lhůty splatnosti. Dalším problémem byly technologie a místo. Bez peněz jsme si mohli dovolit jen staré poruchové stroje a špatně vytápěnou halu.
Dá se říct, kdy se celá situace začala obracet k lepšímu?
Těžko říct. Byly dny, kdy jsem se musel doslova hecovat, abych měl sílu pokračovat dál. Objednávky nechodily, nevěděl jsem, z čeho zaplatím výplaty, byl jsem na pokraji sil. V téhle situaci jsem pak čerpal síly doslova z každé objednávky a těšil jsem se, až bude vyrobeno. Pravidelně jsme se dostávali do potíží s pronájmy výrobních prostorů. V jedné fázi nás to opět zaválo do HIKORU, kde ukončili veškerou výrobu a tím pádem měli volné prostory, i když v žalostném stavu. Nějakou dobu to fungovalo, ale pak nás nový majitel odstřihl od topení. Byl to klíčový moment – stalo se to na začátku topné sezóny a my nebyli absolutně připraveni takový problém řešit od nuly. Opět jsme se ocitli v podstatě na dně. Pro mě to ale bylo impulsem k tomu, že jsem začal přemýšlet o vlastních pozemcích. Náhodně se naskytla možnost koupit starý rozpadlý kravín blízko Písku. Shodou náhod se nám podařilo získat dotaci na přestavbu. Kravín jsme zbourali a postavili na jeho místě novou halu. V tu dobu se také začaly úročit naše pravidelné účasti na mezinárodních veletrzích. Začaly nám chodit nové poptávky a objednávky, mohli jsme postupně nakoupit stroje, zbyly peníze i na splátky dluhů, prostě jsme pomalu začali růst.
Co byste poradil začínajícím podnikatelům, kteří upadají do beznaděje?
Aby vytrvali. U nás se to k lepšímu zlomilo najednou asi po šesti letech podnikání. Jednoho dne jsem přišel do práce a nečekal na mě žádný průšvih. Myslím, že určitá fáze se nedá přeskočit. Je třeba si ji v podnikání projít, protože teprve pak je člověk schopný reagovat na problémy. Popsal bych to tak, že se nedá chodit po dvou schodech. Vždycky, když jsem se o to pokusil, vrátilo mě to zpátky.
Je skvělé slyšet, že se někomu daří. Jaká je současná situace?
Dnes máme třicet zaměstnanců a nadto pro nás pracují čtyři externí tuzemské firmy. Většina naší produkce jde na export, a to i mimo Evropu, především na trh v Americe, ale i do Austrálie nebo Japonska. Těžíme z toho, že se zaměřujeme na velmi specifický produkt, a to jako jedni ze dvou výrobců Evropě. Naší jedinou evropskou konkurencí je obrovský podnik ve Švédsku se stodvacetiletou tradicí a velkým marketingovým oddělením. Naproti tomu náš marketing jsem já. Většinou nápady vznikají ve volném čase, kdy je klid a pohoda.
Na vašich stránkách jsem se dočetl, že se rozrůstáte. Kdy přesunete výrobu?
Poptávka po našich stolech je velká, potřebovali bychom víc dodavatelů. A to nemluvím o nynější situaci, kdy se některé dodávky kvůli koroně zastavily úplně. Nutně potřebujeme větší materiálovou základnu. V současné době jsme se proto pustili do budování druhé haly, která by měla být hotová na přelomu roku. Nicméně už dnes je více než jasné, že naše prostory i po dokončení další haly prostě stačit nebudou. Kromě rozšíření výrobních prostorů uvažujeme o stavbě sušárenské technologie, která nám vyřeší jednak dostatečnou materiálovou základnu pro výrobu a současně i stávající velký problém s odpadem, který zpracováním dřevní hmoty vzniká. Zde tak trochu začínáme „nahlížet“ do blízké budoucnosti, kdy bychom se rádi opět potkali se společností HIKOR a jejím dnes již značně chátrajícím areálem. Nějaké drobné náznaky již proběhli, tak doufáme v kladný výsledek dohody. Na jeho místě pak snad vyroste nové výrobní centrum o rozloze deset tisíc metrů. Pak si budeme moci dovolit i více technologií a posuneme se zase dál. Celý projekt vidím tak na tři roky a moc se na něj těším. Rád bych se mu víc věnoval a denní operativní řízení firmy předal dál. Věřím, že v budoucnu se zapojí i můj syn, který na podzim nastupuje na vysokou školu.
Jak hodnotíte spolupráci s pořadem Prima Doma?
Se spoluprací s Primou jsem spokojený. Oslovil mě hlavně pořad pana Libického, který je schopen si všechno udělat sám. To se mi líbí. Já to ani nevnímám, ale lidé mi říkají, že jsme stále v televizi. Na objednávkách na e-shopu je ovšem vidět, že to má efekt. Naše produkty se díky tomu dostávají do povědomí diváků.
Z Vašich slov je jasné, že žijete prací. Zbývá Vám ještě čas na soukromý život?
Většina mého života je spjata s firmou, ale jsem především rád za svou rodinu. Vážím si toho, že jsme zdraví, že si třeba mohou zajet zalyžovat se synem a se zetěm, že naše děti jezdí na společné dovolené. Nabíjí mě projekt naší chaloupky na Šumavě, do které bych se rád výhledově přestěhoval se svou ženou. Peníze pro mě nejsou alfou a omegou života. Kupuji si stále stejné věci jako před deseti lety. Nic víc nepotřebuji.
